Luckyho stránky

MÍŠA ( kříženec ) * 1981 † 1991

Byla jsem jedináček a věděla jsem, že už to tak zůstane navždy. Cítila jsem se stále osamělá a neměla jsem moc kamarádů, protože rodiče se o mě báli a nemohla jsem moc chodit ven mezi děti.
Od mala jsem stále na všechny otázky rodičů, co si přeji k Vánocům a k narozeninám odpovídala: '' Já chci jen pejska a nic jiného nechci, než jen pejska a pak už nikdy nic jiného nebudu chtít, až ho budu mít ''. A tak to šlo stále dokola.
Moji rodiče, když bydleli doma u svých rodičů měli psy, takže věděli již dopředu, co to obnáší, a tak nebyli příliš mému vroucímu přání nakloněni.
Také rodiče byli velmi zaměstnaní, protože tatínek jezdil každý den po práci na stavbu naší chaloupky a maminka po práci ještě většinou chodila na brigády na stavbu nové základní školy.
Stále se za mě ještě přimlouvala moje hodná teta Zdenka, aby mi pejska rodiče koupili, když si ho tak moc přeji, až nakonec rodiče povolili a jeli jsme si k Martínkovým do Krčína pro Míšu.
Původně jsem si myslela, že jdeme pouze na návštěvu, podívat se na štěňátka, takže jsem zůstala úplně němá, když mi tatínek řekl: '' Tak co, vezmeme si tohle poslední štěňátko, líbí se ti ? '' Míša jakoby vytušil, že už svoji mamku neuvidí se šel ještě rychle napít jejího mlíčka, to už nám bylo jasné, jak chytrý pes to je.
Chodila jsem do třetí třídy, bylo mi osm let a konečně jsem se dočkala svého vlastního vymodleného pejska.
Míša byl divoch a začátky nebyly vůbec jednoduché, doma rozkousal na co přišel - mé boty, tatínkovy brýle, mého oblíbeného plyšového pejska, povlak z peřiny, toaletní papír v koupelně a nevím už co všechno dalšího.
Míšu jsem brala jako svého bratříčka, kterého jsem si vždy moc přála a neměla ho a vždy mi přišlo legrační, že když jsme společně jeli někam autem, tak jsme oba v autě zvraceli. Jednou se stalo, že jsme to vydrželi až na parkoviště u obchodního domu Máj v Trutnově. Jen co tatínek zaparkoval, tak nejdříve jsem se vyzvracela já a pak Míša.
Koilkrát mě také Míša při venčení utekl a okolní pachy pro něho byly silnější jak mé volání. Většinou se Míša sám vrátil domů, a když se dlouho nevracel, tak jsme ho šli hledat, nebo vzal tatínek motorku a objížděl Míšovy trasy na motorce, aby hledání bylo rychlejší.
Užili jsme si všichni 10 let radosti a štěstí, blížily se mé osmnácté narozeniny a Míša těžce onemocněl a své nemoci podlehl.
Zhroutil se mi celý svět, přišlo mi to moc nespravedlivé a kruté, že mám najednou být bez svého ''bratříčka'', s kterým jsem vyrůstala.
Byla jsem nešťastná a stále jsem brečela nad Míšovým hrobečkem na zahradě na chalupě. Rodiče začali mluvit o tom, že bychom si měli pořídit dalšího pejska, ale já už jsem žádného jiného nechtěla, protože jsem chtěla Míšovi zůstat věrná a věděla jsem, že žádný pejsek by ho nemohl nahradit.
Uběhlo pár týdnů a jeli jsme si do Ohnišova pro nového člena naší rodiny, protože jsme s rodiči usoudili, že bez pejska být prostě nemůžeme, že bychom se všichni utrápili.
Míša i tak zůstal v našich srdcích a vzpomínkách, které nám nikdo nevezme.
Jestliže je láska nesmrtelná, pak pevně věřím, že se po smrti setkám se všemi psy svého života, kdyby pro nic jiného, tak pro to moře lásky, která nás spojovala.

BRITA ( kříženec )

Brita byla pejsek mých prarodičů z Letné u Trutnova. Měli jí od paní Olgy Havlové, která měla poblíž chalupu. Teď se tomu tam říká na Hrádečku, protože pan Havel je exprezident naší republiky, ale dříve za života Brity byli ještě s paní Olgou psanci.
Byla jsem ještě malá, takže si toho již moc z této doby nepamatuji, ale na laskavé oči Brity a její věrnou a oddanou lásku nezapomenu nikdy.
Brita mi dělala společnici, když jsem u prarodičů trávila prázdniny a víkendy.
Později, když jsem měla i Míšu, tak jsem k prarodičům jezdila i s ním a byli s Britou velcí kamarádi. Brita se s Míšou ráda honila, a když jí Míša nenechal vyhrát a do cíle doběhl první, tak ho Brita naštvaně kousala do kožichu.
Jednou jsme měli Britu dokonce i u nás doma v paneláku, kde byla také šťastná, protože byla s námi, hluboce nás milovala.
Měla tak krásné oči, na které se nedá zapomenout. Vždy, když jsme jeli do Trutnova, tak jsem se moc na Britu těšila.
Jednou, o prázdninách jsem si dokonce myslela, že náš Míša s Britou budou mít štěňátka, ale nakonec to nedopadlo, protože Brituška už byla na štěňátka stará.
Už si vůbec nepamatuji, jak dlouho prarodiče Britušku měli a kolik let jí bylo, když zemřela, jen si pamatuji, že mě bylo 16 let.
Byl to pro mě šok, když jsem jednoho dne přišla domů a ve schránce byl dopis od babičky se zprávou, že Brituška už nežije.
Prý už nastal její čas k odchodu do Psího nebe. Dodnes na Britušku často vzpomínám a vidím její nádherné oči, které na mě koukají z Psího nebe.
Kdo měl někdy psa, bude na něj vzpomínat asi po celý život. V těch vzpomínkách si člověk vybavuje i sebe: jak se stával lepším, jak ho zušlecht'ovala péče kterou poskytoval tvoru jenž mu byl bezmezně oddán a za svou věrnost nic nevyžadoval.

BOREK ( Trpasličí jezevčík ) * 14.1. 1991 † 10.3. 2001

Borka jsem dostala ke svým osmnáctým narozeninám, přestože po smrti Míši jsem již žádného pejska nechtěla.
Rodiče ale viděli, že jsem bez Míši smutná, a už jsme si tak na psího člena rodiny zvykli, že se stal naší neodmyslitelnou součástí.
Pro Borka jsme si jeli 14. 6. 1991 do Ohnišova k Veberovým. Když se k nám seběhla všechna štěňátka, tak jsme nevěděli, které si vybrat, protože všechna byla krásná. Jeden jezevčíček si nás ale vůbec nevšímal, stál opodál, zvedal nožičku a značkoval si plot a hlídal dům svým štěkotem před kolemjdoucími.
Tatínek na něj ukázal a řekl: '' Tak toho si bereme '' a od té doby byl Borek náš.
Nejdříve jsem byla k Borkovi trochu odměřená, stále jsem měla v hlavě Míšu a moc mi chyběl a na tohoto malého prcka jsem se nechtěla nějak citově vázat.
Borek, jelikož to už bylo půlroční štěňátko byl velmi bystrý, šikovný a učenlivý. Hned se odnaučil vykonávat své potřeby v bytě a chodil vzorně ven na vodítku pěkně u nohy.
Borek byl natolik okouzlující pro naše okolí, že jednou ho od nás chtěl koupit pošťák, který přivezl balíček a podruhé dokonce hajný, který za Borka tatínkovi nabídl slušnou sumu peněz. Ale Borka už bychom neprodali ani za milion, byl to už člen naší rodiny.
Borek byl podstatně menší a lehčí jak Míša, takže jsem si ho všude mohla brát s sebou. Borek se mnou jezdil dokonce i vlakem za babičkou do Trutnova, nejraději ale jezdil na chalupu na zahradu, kde se mohl vyběhat a hrabat si nory.
Jednou se nám dokonce tak srandovně zanoroval, že se nemohl dostat ven a tatínek musel opatrně odhazovat hlínu lopatkou, aby toho našeho malého norníka zase dostal ven.
Borek s námi byl dokonce i na naší svatební hostině na Hvězdě v Polici nad Metují 19.7. 1997, prostě nemohl nikde chybět. I když jsem se v roce 1996 od rodičů odstěhovala do nového bytu přes ulici, tak jsem Borka chodila venčit, a když s ním šel na vycházku tatínek, tak Borek ho tahal k našemu paneláku a dožadoval se návštěvy u nás.
Když se nám narodil Péťa, tak Borek hlídal a chránil Péťův kočárek a nesměl se k němu přiblížit nikdo cizí. Péťa si Borka ještě také užil 3 roky.
Opět, stejně jako u Míši uběhlo 10 let našeho společného žití a přihlásila se stejně jako u Míši zlá nemoc a byl KONEC.
I Borek si odžil svůj odměřený život zde s námi na zemi a musel 10.3. 2001 přejít přes Duhový most do Psího nebe.
Borka, stejně jako Míšu jsme pochovali na chatě na zahradě, kde to stejně jako Míša nejvíce miloval.
Velmi nás to všechny zasáhlo a byli jsme smutní, a rodiče zůstali v bytě už úplně sami, proto jsem se rozhodla, že jim pořídím dalšího pejska.
Rodiče už však žádného nechtěli, protože říkali, že ty konce na tom všem bývají nejstrašnější, a že už to nechtějí zažít znova.
Stejně mi to ale nedalo a udělala jsem si výlet do Ohnišova k Veberovým, odkud jsme měli Borečka. Bylo pro mě velikým překvapením, že 9 dní před Borečkovou smrtí se narodila další štěňátka. Byla kouzelná a za pár dní k odběru, ale jak přesvědčit rodiče, aby si jedno nechali...
Paní chovatelka mi navrhla, že vezmou všechna štěňátka a přijedou je rodičům ukázat.
Tak se také stalo a rodiče se najednou začali rozhodovat, jestli vzít opět pejska, který jakoby Borkovi z oka vypadl, nebo zdali si vzít černého jezevčíčka, kterého ještě neměli.
Nakonec to vyhrál opět zrzeček - Roníček, kterého si ještě dodnes lidé z okolí pletou s Borkem a občas ho i jako Borka osloví.
Rony je už pouze s maminkou, protože tatínek nám odešel do nebíčka. Tatínkův odchod nesl Roník velmi těžce - nejedl, stále se trápil, schovával se, chtěl být se svojí bolestí z páníčkova odchodu sám.
Trochu pookřál, když se mamka ujala potulné kočičky a on měl najednou doma vetřelce, před kterým si musel hlídat své jídlo.
Rok poté kočičku přejelo auto, ale zase přibyl do rodiny další pejsek - náš labrador Lucky.



PEJSAN ( Labradorský retrívr ) * 7.1. 2009 † 4.7. 2009

Pejsan byl bratříčkem našeho Luckyho. Ani nedostal pořádné jméno, protože Dusilovi věděli, že jednou, možná za krátký čas se budou muset s Pejsanem rozloučit.
Bohužel se narodil s vadou jícnu, ale i tak mu Dusilovi chtěli dopřát alespoň nějaký život, i když tak krátký. Dostal prostě šanci a NADĚJI, kterou si určitě zasloužil.
Kdybyste Pejsana viděli, tak byste vůbec nepoznali, že má nějakou vrozenou vadu. Když jsme byli v květnu 2009 u Dusilových na statku oslavit Luckyho první narozeniny, tak Pejsan v ničem nezaostával. Dováděl a běhal se svými o rok staršími sourozenci a bylo na něm vidět, že je šťastný a spokojený, myslím, že si vůbec nepřipadal nějak nemocný, nebo odlišný od ostatních pejsků, prostě se tak narodil a bral to tak, jak je.
Tehdy jsme všichni doufali, že se stal, nebo stane nějaký zázrak a vrozená vada nebude až tak mnoho Pejsana zatěžovat v jeho životě.
Bohužel, jak rostl a vyvíjel se, tak pro něho bylo čím dál obtížnější přijímat potravu - zvracel, kašlal a dusil se.
I když jsme tuto krutou pravdu věděli dopředu, nebyli jsme smíření s Pejsanovým odchodem, který nás tak zasáhl. Takové nádherné štěňátko to bylo, které mělo vyrůstat na statku se svými rodiči Sannym a Sindy a dvěma sestřičkami Jenny a Terkou, ale bohužel jeho osud mu nebyl příznivě nakloněn a v sobotu 4. července 2009 v 10 hodin musel přejít přes Duhový most do Psího nebe, odkud nás teď sleduje ze svého obláčku.

 PÁR CITÁTŮ O PSECH

*Život bez psa je prázdný. (Elizabeth Bowenová - irská spisovatelka a esejistka)

*Pes není smyslem života, ale dává životu smysl.
Každý pes má jedno velké přání. '' Milujte mne." (Helen Exleyová)

*Psi nejsou celým našim životem, ale díky nim je náš život úplný. (Roger Caras - americký komentátor a spisovatel)

*Pes je jediný tvor na světě, který vás má rád víc, než vy máte rádi sami sebe. (Josh Billings - americký humorista a univerzitní učitel)

*Pořiďte si štěně, a za své peníze dostanete trvalou a bezelstnou lásku. (Rudyard Kipling - anglický spisovatel a básník)

*Nic nečiní člověka lidštějším než láska ke psům. (Henry Fielding)

*Pes není zvíře, pes je přítel. (Axel Munthe)

*Pán Bůh nám dal v podobě psa opravdového přítele, neboť věděl, že takového mezi lidmi nenalezneme. (Josef Fousek)

*Jenom ti, kdož neměli nikdy psa, nemohou pochopit, oč by byl život bez psů chudší.

*Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy.

*Ten, kdo řekl, že štěstí se nedá koupit, zapomněl na štěňata.

*Není na světě lepšího psychiatra, než je štěně olizující vám obličej.

Legenda o Duhovém mostě… 
Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí.
Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý, tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost. Všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho milovala, koho opustila.
Hrají si a běhají spolu, ale přijde den, kdy se jednou náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji.
Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce.

Pokud jsi někdy měl rád nějaké zvíře, pak máš ve svém životě tři dny, na které nikdy nezapomeneš.
Ten první je šťastný a blažený den, kdy sis přinesl domů nového kamaráda. Mohls strávit spoustu týdnů volbou druhu. Mohl ses vyptávat na názory mnoho veterinářů a dlouze pátrat po chovateli. A nebo, možná, ses v jediné letmé chvilce mohl rozhodnout pro nějakého bláznivku z útulku, protože cosi v jeho očích ti dosáhlo až do srdce. Ale když sis vyvolené zvířátko přinesl domů a koukal se jak všechno zkoumá a vyžaduje své místečko v tvém obýváku nebo v předsíni, a když přitom poprvé cítíš jak o tebe třeba zavadí, vštípí ti to, že sis přinesl tvora s čistou láskou pro spoustu let.
Druhý den přijde o osm, devět, nebo deset let později. Je to den jako kterýkoliv jiný. Obyčejný a ničím výjimečný. Ale přijde překvapující okamžik, kdy se koukneš na svého dlouholetého kamaráda a spatříš věky, tam kde jsi dřív viděl mládí. Spatříš pomalý a uvážlivý krok, tam kde jsi dřív vídal energičnost. Spánek tam, kde dřív byla aktivita. Takže začneš svému kamarádovi přizpůsobovat jídelníček, můžeš mu přidat prášek nebo dva do jídla. A narůstá v tobě strach z blížící se prázdnoty. Tyto nepříjemné pocity budeš mít, dokud konečně nepřijde Třetí den.
A v tento den, když se tvůj kamarád a Bůh nerozhodli pro tebe, budeš ty kvůli svému životnímu kamarádovi vystaven svému vlastnímu rozhodnutí, povede tě přitom tvoje duše. Nejhlubší. Ale ať už zvolíš jakoukoliv cestu, tvůj kamarád tě nakonec opustí a budeš se cítit sám jako jediná hvězda v temné noci.
Jsi-li moudrý, necháš slzy volně téct, tak často a tak hojně jak budeš muset. A obyčejně zjistíš, že málokdo z kruhu tvé rodiny či přátel bude schopen pochopit tvůj zármutek, nebo tě utěšit. Ale jestli jsi své zvířátko opravdu miloval, staral se o něj v té spoustě radostných let, najdeš jeho dušičku, menší než je třeba tvoje, bude se zdát, že tě doprovází v osamělých dnech, které přijdou. A ve chvíli, kdy to nejméně čekáš, ucítíš, jak o tvou nohu něco lehounce zavadí. Pohlédneš na místo, kde tvůj drahý, možná nejdražší kamarád lehával – a rozpomeneš se na Tři významné dny. Vzpomínky budou možná bolestné a přinesou ti bolest do srdce.
Jak jde čas, bolest přichází a odchází, žije vlastním životem – odvrhneš ji nebo přijmeš, může tě to pak splést. Když totiž bolest odvrhuješ, skličuje tě. Když ji přijmeš, prohlubuje tvou duši. Tak jako tak pořád je to bolest.
Ale přijde, ujišťuji tě, den čtvrtý. Láska tvých přátel s tebou totiž zůstává, to nemůže nic změnit. Láska, kterou sis zasloužil. Odkaz lásky přátel, kteří nás opustili. Je jenom tvoje. Je to láska, která umožní, abyste se znovu setkali. Láska, která přemůže všechno. Ta láska je totiž Duhový most.