Luckyho stránky

Já a děti jsme si dlouhou dobu přáli labradora, ale manžel nebyl našemu přání nakloněn, protože přeci jen je to veliká zodpovědnost a navíc bydlíme v paneláku, sice jen od podzimu do jara, ale přeci jen velký pes= velký prostor.
Ale jak se říká, když se chce, tak jde vše a nakonec jsem ke svým 35-tým narozeninám dostala svůj vymodlený dárek nad dárky, labradora Luckyho.

Né nadarmo se říká: ¨Když chceš někomu dát štěstí, dej mu štěně¨

Psi jako takoví jsou vlastně i výborní terapeuti. Neznám lepšího terapeuta, který vás zbaví stavů úzkosti a strachu jako PES.
Mluvím z vlastní zkušenosti. V létě 2007 mi umřel tatínek a já začala mít stavy úzkosti a strachu, protože tatínkův odchod přišel tak nečekaně, že si člověk uvědomí, že smrt může přijít tak rychle, náhle a překvapivě. Také jsem si uvědomila, jak velmi křehký je život člověka. Toto vědomí mě tak zasáhlo do života a rázem jsem se začala velmi strachovat o manžela, o děti a o mojí mamku.

Rok po této smutné události jsem dostala Luckyho a vše bylo rázem pryč, všechny strachy, splíny - přišla radost a štěstí !!!
Lucky nám všem změnil život. Všem nám dává spoustu lásky a radosti a jsme šťastní, že je součástí naší rodiny a život bez něho bychom si již nedokázali představit.
Lucky není můj první pes, jsme rodina pejskařů, takže jsme nemohli bez pejsků být. Měli jsme ale malá plemena, převážně jezevčíky a přece jen, když už pes, tak pořádný a to Lucky JE !!!

Milena Štěpánková

Když jsem ve čtvrtém měsíci ukončil všechna potřebná preventivní očkování, tak jsem začal s výcvikem v Psí školičce - září 2008.

Ve školce mě to moc bavilo. Hned jsem si našel spoustu kamarádů a těšil jsem se vždy na VOLNO, až budeme moci dovádět a plavat v nedaleké řece. Poznal jsem už den výcviku - sobotu a už jsem netrpělive pošlapoval u dveří a dožadoval se včasného odjezdu na cvičák.

Ve školce jsou dva trenéři, kteří dávali našim páníkům návody, jak nás formou hry naučit poslušnosti a základním povelům. Někdy se mi nechtělo poslouchat, jsem taková malá svéhlavička, která se někdy "šprajcne". Naštěstí panička na mě nikdy nijak netlačila a nic nehrotila. Navíc jsem občas kulhal a v necelém roce jsem byl na RTG páteře a kloubů, kde se zjistila DKK 1, takže pak už mě panička nechtěla s výcvikem nějak více zatěžovat. 

V září 2009 jsem již přestoupil do II. oddělení mezi dospělé psy, protože trenér Roman usoudil, že už se v I. oddělení nemám čemu naučit. Výcvik zde byl již mnohem intenzivnější, což už mě moc nebavilo - raději jsem koukal po fenkách, protože jsem veliký milovník všech feneček, což rozčilovalo na cvičáku jednoho pána, který mě po dvakrát nabančil polínkem, protože jsem "ojížděl" jeho fenku. Bylo to vždy po půlroce, když měla fenka po hárání, takže se mnou hormony pěkně cloumaly.Když mě pán nabančil podruhé, tak se mi udělal hematom, který nemizel, takže mě ho vet musel odstát, dát injekci na ředění krve a doma mě to museli páníci mazat ještě Heparin gelem. Za pár dní mi hematom zmizel, ale na cvičáku jsme už raději skončili, takže jsem do Psí školičky chodil celkem 14 měsíců, z čehož jen jeden měsíc do II. oddělení.